Dnes je sobota 18. září, svátek má Kryštof.

dobrisskoaktualne.cz/rozhovory

Rozhovor s historikem a správcem Depozitáře a archivu Muzea města Dobříše

přidáno: 19. 05. 2021

Depozitář a archiv Muzea města Dobříše včetně kroniky spravoval celých pětadvacet let pan Oldřich Průša. Za svou dlouholetou činnost mu Zastupitelstvo města Dobříše v roce 2019 dokonce udělilo čestné občanství. Dnes v jeho práci pokračuje rodilý Dobříšák, historik a v neposlední řadě také spisovatel PhDr. Jan Michl, Ph.D.

Pan Jan Michl se narodil na Dobříši. Jeho maminka Marie Michlová v loňském roce dokonce získala Cenu města Dobříše za oblast sportu, tělovýchovy a vzdělání. Psaní ho bavilo od malička. Svou první třístránkovou divadelní hru napsal už v šesti letech.

Fascinovala ho však také historie, a když pak v citlivém věku čtrnácti let zažíval pád komunismu, měl pocit, že musí k obrodě společnosti a národa také nějak přispět. Pro své další studium si tak vybral Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze, kde si k oboru historie přidal také politologii. Jak ale sám říká, už během studia ze své naivní představy, že po Sametové revoluci stanou v čele státu vzdělaní, demokratičtí a osvícení vůdci, bohužel pomalu střízlivěl. Když pak ještě coby student pracoval krátce pro české politiky a zjistil, že to opravdu osvícení myslitelé a státníci nejsou, poznal realitu naplno. Věnoval se proto od té doby opravdu už jen historii, kterou vystudoval také postgraduálně.

Svou pozornost zaměřil na 20. století a jeho meziválečné období v letech 1918 až 1939. Svou dizertační práci psal o legionářích a jejich životech po návratu do vlasti až do rozpadu Československa v roce 1992 a vlastně až po smrt posledního z nich v roce 1999. Právě k tomuto tématu promluvil nedávno jako odborník také pro Českou televizi.

Co Vám studium historie a politologie dalo?

Při studiu jsem zjistil, že umím pochopit princip cizího jazyka a celkem lehce se v něm naučím číst. Naopak při snaze mluvit, jsem byl až příliš sebekritický a nejistý. Takže jsem se dostal do zvláštního stavu, kdy jsem byl schopný číst v devíti jazycích, ale mluvit jsem byl schopný jen v jednom. V rámci programu Erasmus jsem se na nějakou dobu dostal do Španělska, kde jsem se naučil ve španělštině i mluvit. Nejvíc mi ale změnilo život zjištění, že umím psát, respektive že umím psát lépe než moji spolužáci.

Jak náročné je u nás pro vystudovaného historika najít dobrou práci v oboru?

Ze školy jsem odcházel s naivní představou, že vlastně všude na vystudované historiky čekají. Myslel jsem si, že nás zaměstnají hned, jak vyjdeme s diplomy před rektorát. Že dají šanci mladým a vzdělaným lidem. Po seznámení s realitou českého pracovního trhu jsem však usoudil, že budu muset ze svých nároků trochu více slevit. Po dlouhém marném shánění práce v oboru jsem usoudil, že budu muset pracovat jako úředník nebo něco podobného. Nakonec se mi ale podařilo získat místo v Ústavu pro studium totalitních režimů, který se tenkrát otvíral a kde nabírali nové lidi.

Jak dlouho jste tady pracoval a co bylo Vaší náplní?

Popravdě, asi tak rok mi trvalo, než jsem opustil svou další zkreslenou představu o práci v Ústavu pro studium totalitních režimů a o tom, že budu dělat konečně historii, výzkumy a podobně. Pochopil jsem, že jde spíš o politickou objednávku, jak zdiskreditovat politické protivníky. Že je to vlastně instituce založená jednou nejmenovanou pravicovou stranou, která má plnit její zadání a její zájmy. Vzhledem k tomu, že většina z nás, co jsme tam pracovali, jsme byli příliš mladí, potřebovali jsme naši práci zastřešit někým respektovaným v oboru. Obrátili jsme se proto na doc. PhDr. Jiřího Pernese, Dr. z Brna, který byl následně zvolen naším ředitelem. V této funkci byl však sotva měsíc, než byl z důvodu obvinění z plagiátorství z funkce odvolán a místo něj se vrátil PhDr. Pavel Žáček, Ph.D., současný poslanec oné zmiňované politické strany. S návratem předchozího režimu samozřejmě museli být odejiti i ti, kteří podporovali pana Pernese. Tudíž jsem odešel i já.     

Jak pokračovala Vaše kariéra, než jste nastoupil na místo archiváře a správce městského depozitáře v Dobříši?

Poté co jsem skončil v ÚSTR, jsem sehnal práci na Ministerstvu práce a sociálních věcí ČR. Bylo však jasné, že tam budu sedět pravděpodobně jen do příštích voleb. Pomalu jsem tak začínal žít v realitě českého pracovního trhu a české politiky. Pravidelně s každými parlamentními volbami jsem tak měnil zaměstnání. Fakt, že změny zaměstnání každé tři až čtyři roky v životopise přestávaly vypadat dobře, ale také to, že už jsem měl rodinu a dojíždění do Prahy mi přestávalo vyhovovat, mě donutil uvažovat o tom, co bych mohl dělat přímo na Dobříši. Jednoduchou vylučovací metodou mi právě toto místo vyšlo jako jediné možné. Projevil jsem tedy o práci v muzeu města zájem, ještě když tu pracoval pan Průša, ale nastoupil jsem definitivně až po tom, co skončil a vlastně ještě po jeho nástupci, který tady byl asi rok.

Jaké první poznání Vám práce pro depozitář a archiv městského muzea přinesla?

Než jsem sem nastoupil, specializoval jsem se na světové a české dějiny meziválečné doby. Tím, že jsem tady, zjišťuji, že historie Dobříše je rovněž velmi zajímavá. Protože navíc město znám, znám zdejší poměry, tak mohu z fotografií celkem přesně určit, kde se jaká událost odehrála a podle dalších náznaků a dokumentů pak sestavit konkrétní příběh.

Čím víc se do práce dostávám, tím víc mě to začíná bavit. Vím, že materiál tady není bezedný, ale doufám, že mi radost z práce a určitá zvědavost ještě dlouho vydrží.

Co je tedy Vaší hlavní pracovní náplní?

Moje hlavní pracovní náplní se dělí na dvě poloviny. Tou jednou je věnování se veřejnosti, poskytování studijních materiálů a pomoc s případným dohledáváním historických souvislostí. Tou druhou je pak nutnost srovnání archivu a celé jeho sbírky podle zákona. Od roku 2018 je totiž dobříšská sbírka města zavedena do Centrální evidence sbírek ČR, což s sebou přináší jasně daná pravidla. Do té doby bylo vlastně jedno, jak byly jednotlivé exponáty evidovány, a stačilo jen, aby je archivář uměl v případě potřeby najít. Dát pak vše dohromady samozřejmě nejde ze dne na den. Pak je také třeba dělat pravidelné každoroční inventarizace. Mým úkolem je také popularizovat historii města prostřednictvím Dobříšských listů a v případě potřeby tvořit fotodokumentaci.

Kolik exponátů vlastně v Depozitáři a archivu Muzea města Dobříš najdeme?

Oficiálně tady máme 20 000 exponátů. Což zní až neuvěřitelně. Problém je totiž v tom, že zapisování věcí do Centrální evidence sbírek ČR se tak trochu popletlo. My tam tak máme nahlášeno úplně vše, včetně příruční knihovny a předmětů z devadesátých let. Pravdou je, že jednou i toto budou cennosti a troufám si říct, že kdybychom byly v muzeu dobříšské každodennosti i toto by byly zajímavé exponáty, ale nyní bude velká část mé práce spočívat v tom, abych postupně vykomunikovat vyškrtnutí asi 5 000 nahlášených položek z evidované sbírky.

Jinak ale lze říci, že v poměru k velikosti města toho máme celkem hodně. Původně byl sice archiv v 80. letech odvezen do Státního archivu v Příbrami, ale v 90. letech nám byla část sbírky vrácena, především se jednalo o fotografie, předměty a dokumenty, které měly být původně zlikvidovány při skartačních řízeních. Kdybychom měli brát jen ty cenné věci, je tady něco okolo 5000-8000 položek. Z nich nejcennější jsou jednoznačně historické fotografie.​

Za doplnění a kvalitu sbírky pak patří dík i samotným občanům, kteří k nám mnohdy při větším domácím úklidu donesou a darují cenné fotografie, obrazy nebo předměty. Z jejich darů a dalších věcí se tak historie Dobříše dá celkem přesně sestavit.

Které exponáty jsou v dobříšském archivu nejzajímavější a nejcennější?

Já bych řekl, že nejvzácnější jsou asi církevní knihy, které sem byly převezeny z Mníšku pod Brdy, když se likvidovala tamní klášterní knihovna. Máme tady tak knihy z 16., 17. a 18. století, které jsou psané v němčině, latině, řečtině ale i češtině. Máme tady například Cicera z 16. století. Dále tu máme poměrně vzácnou sbírku bankovek a mincí. Školní učebnice z 19. století. Vojenské vybavení z dob první republiky. Archeologické nálezy z pravěku a středověku.

Zajímavá je tady například i televize z 50. let, která vypadá jako rádio. Věci každodenní potřeby – notýsky, peněženky, věci do kuchyně. Věci ze školy i z okolních obcí. A jak už jsem řekl fotografie.

Fotografie jsou opravdu úžasnou možností, jak nahlédnout do historie. Která z fotografií z Dobříše je opravdovým pokladem?

Já osobně považuji za největší raritu fotografii z roku 1868, na které jsou vyfoceni všichni zakladatelé dobříšského Sokola. Tehdy vzniklo dohromady asi 60 fotek, což muselo stát obrovské peníze. Jedna fotografie v té době totiž vyšla tak na týdenní plat.

Další zajímavé fotografie z exteriéru vznikaly až po roce 1890. Teprve tehdy se u nás rozšířily fotoaparáty, které bylo možné vzít ven. Do té doby bylo možné fotit vlastně jen v blízkosti temné komory. Fotilo se tak pouze v ateliérech a exteriér či venkovní akce bylo možné dokumentovat tímto způsobem pouze z okna domu, aby se fotografie nepoškodila a fotograf s ní mohl rovnou do temné komory.

Stejně jako fotografie, dokumenty a jiné předměty je zajímavá i samotná kronika města. Povíte nám k ní něco?

Kroniku města psal dříve pan Průša, ale já už ji ve své pracovní náplni nemám. Za město ji nyní píše paní MgA. Veronika Brožková.

Na kronikách je vždycky znát, kdo a jakým stylem je píše. Některý kronikář píše statisticky a věcně, jiný spíše v emocích a zaujatě. Někdo píše jen důležité události, jiný zapisuje vše. Dobříš má i v této oblasti jedno specifikum. Město má totiž kroniku psanou až od roku 1945. Ta původní se ztratila za okupace, když se tady Němci chystali vybudovat novou říši. Chtěli si psát své vlastní dějiny a vše ostatní bylo podle nich lepší zlikvidovat. Nikdo neví přesně, jak kronika skončila, nebo kde je. Kronika se tu začala psát až v roce 1948 a předchozí tři roky byly dopsány zpětně, což je na nich samozřejmě znát.

Dobříšáci si historie svého města váží a většina z nich se o ni také zajímá a ráda si čte fakta, zajímavosti i příběhy z minulosti. Prozradíte nám, které události byly pro naše město nejzajímavější, nejzásadnější a na které se můžeme těšit třeba i v Dobříšských listech?

Dobříš byla vždy trochu ovlivněna Prahou, což je znát i na jejím vývoji a historii. Pražáci pro nás byli vlastně vždycky takovým hnacím motorem. Do blízkého hlavního města nám také odešla většina významných osobností. I díky své poloze byla Dobříš vždy považována za velmi pěkné místo.

Samotnou podobu města měli tendenci přeměnit k obrazu svému jen komunisté. V archivu máme dokonce studie a návrhy, které ukazují, že Dobříš měla být vlastně jen jedna velká krychle. Na náměstí mělo být všechno zbouráno a přestavěno na moderní krychle. Zachována měla být pouze radnice a Kopáčkův dům. Naštěstí se podařilo upravit jen část Pražské ulice (dnešní COOP a obchody v této budově) a vystavět čtrnáctipatrák.

Příběhů a zajímavostí je tady opravdu spousta. Mě vždycky zajímaly dějiny první republiky. Mám pocit, že to bylo tehdy nějaké hezčí, takže bych chtěl právě tohle období přiblížit i čtenářům Dobříšských listů.

Novodobější historie je tady na Dobříši trochu zkreslená. Já ale musím vždy vycházet při interpretaci jednotlivých událostí z nějakých písemných dokladů a nejlépe fotografií. Zvláště na malém městě jako je Dobříš totiž funguje rodinné vyprávění. Stejná událost byla většinou v jedné rodině vyprávěna jinak než v té druhé a psaní je tak trochu ošemetné. Máme tady totiž stále mnoho pamětníků, kteří příběhy dobře znají právě pouze od své rodiny.

Většina veřejnosti ani netuší, jaké poklady tady město má a bere toto místo jen jako archiv. Proč tomu tak je a kdo se sem může přijít podívat?

Depozitář a archiv Muzea města Dobříš je vlastně vše dohromady. Když si ale dáte do internetového vyhledávače muzeum Dobříš, tak vám všude vyskočí Muzeum Dobříš v Kopáčkové domě, které je vlastně spíše muzeum výroby rukavic. Aby se to nepletlo, rozhodlo se zřejmě, že městská sbírka se bude jmenovat takto. Nevím, neznám přesně genezi tohoto názvu. Většina lidí pak říká sbírce jen archiv, což samozřejmě vzbuzuje dojem, že jsou tu jen stohy papírů a nic více zajímavého.

Depozitář a archiv Muzea města Dobříš je normálně přístupný veřejnosti a často ho navštěvují hlavně lidé, kteří shání informace pro své výzkumy, knihy nebo studium. Často spolupracujeme také s Muzeem Dobříš a zapůjčujeme jim exponáty pro jejich jednorázové výstavy.

Mimo to, že jste dnes archivářem města, jste také spisovatelem. Jak jste se dostal k této činnosti a knihy jakého žánru píšete?

Jak už bylo napsáno, své první „dílo“ jsem dal dohromady ve svých šesti letech, ale pak jsem se na dlouho odmlčel. To, že umím psát, jsem zjistil až v parlamentu, když jsem tam pracoval jako ghostwriter a psal jsem proslovy a články politikům, kteří je pak vydávali za vlastní. Dneska má jeden politik celý tým, já jsem v té době byl sám pro celý poslanecký klub.

Psal jsem externě pro iDnes a pak jsem zakotvil v dnes nepříliš populárním nakladatelství Naše vojsko. Můj dar stručného vyjadřování bez používání zbytečného balastu až vycpávek se však při realizaci psaní knihy ukázal jako problém, ale i ten jsem po počátečních potížích překonal. Dohromady jsem zatím vydal celkem pět knih a za dvě z nich jsem dostal Cenu Miroslava Ivanova za nejlepší knihu v kategorii literatura faktu. Což mě tehdy hodně potěšilo, protože jsem o kvalitě svých knih nebyl přesvědčen a měl jsem pochybnosti.

K psaní literatury faktu je třeba navštěvovat archivy a knihovny, což v mém případě už dlouho nepřipadá do úvahy a proto se posledních několik let věnuji psaní historických detektivek, které nejsou na přípravu tak náročné.

autor článku: Denisa Havlíčková