Dnes je čtvrtek 28. březen, svátek má Soňa,
je Den učitelů v ČR.

dobrisskoaktualne.cz/rozhovory

Karel Cvrk: o Baťovi, dobříšském hokeji nebo válečných stíhačkách

přidáno: 19. 03. 2017

Rozhovor s panem Karlem Cvrkem o Baťovi, dobříšském hokeji nebo válečných stíhačkách, které jim jako klukům létaly nad hlavou…Ptala se Kateřina Pechmanová.

Pane Cvrku, Vy pocházíte přímo z Dobříše nebo z okolí?

Ne, kdepak. Moje cesta na Dobříš byla pestrá a zajímavá. Když mi bylo patnáct, tak mě táta posadil do vlaku v Katovicích u Strakonic v jižních Čechách a večer v půl desáté jsem vystoupil ve Zlíně. A od té doby jsem se domů ještě nevrátil.

Proč zrovna do Zlína?

Ten nápad uzrál v hlavách mého tatínka a dědečka. Ti rozhodli, že půjdu do učení k Baťovi. Tam jsem strávil 11 let. Ševcovina, česky obuvnictví. O to řemeslo jsem tenkrát zakopl, ale měl jsem k tomu předpoklady. V roce 1946 jsem nastoupil k firmě Baťa jako učedník do oboru obuvnictví. Vyučil jsem se obuvníkem, mám mistrovskou školu obuvnickou a postupoval jsem dál na vyšší průmyslovou školu chemickou, ovšem to byla jen organizační záležitost. To byla škola, ve které byly zastoupeny všechny obory: pletařský, strojírenský, chemický, obuvnický a tak dále. A v té obrovské budově nás bylo několik tisíc studentů a studovali jsme pro firmu Baťa v různých oborech. Já jsem skončil svou výchovu u Baťů po sedmi letech maturitou ze strojařiny, i když jsem v podstatě vyučený švec. Dodnes říkám, že mi to nevadilo, protože jsem byl v tomto oboru technologicky znalý.

Na výchovu u Baťů nemůžu zapomenout, byla to škola života. Za celou tu dobu sedmi let za mnou rodiče nebyli. Otec zemřel brzy na rakovinu plic a maminka tam přijela poprvé, až když jsem se ženil. Jinak systém výuky nových zaměstnanců byl velice zajímavý a velice dobrý. Vzpomínám na to jen a jen v dobrém.

Jaká byla cesta ze Zlína do Dobříše? Co vás přivedlo právě sem?

Než jsem přišel do Dobříše, tak jsem byl zaměstnán ve výzkumném ústavu kožedělném /VÚK/ v konstrukci obuvnických strojů, tenkrát v Gottwaldově. I když my jsme stejně vždy říkali Zlín, to jméno nám přirostlo k srdci.  Obuvnické stroje byly konstruovány ve VÚK, ale výroba byla v ZPS. Proto byla vytvořena malá skupina konstruktérů, kteří měli přejít do stavu strojíren ZPS. Byl jsem v té skupině. A v tu dobu jsem dostal nabídku pracovat v Rukavičkářských závodech. Můj skupinář pan Bouchal pro tuto továrnu nakreslil několik nových strojů a doporučil mi tuto práci jako perspektivní. Byl jsem čerstvě ženatý, potřeboval byt, moje žena byla dobrá šička, svrškařka, zlákalo nás to a rozhodli jsme se nabídku přijmout. Tak jsme se stali Dobříšáky. 

Zde jsem byl konstruktérem, krátce vedoucím odd. technického rozvoje, vedoucím konstruktérů v Rukavičkářských závodech. Zprvu jsme sem přišli dva. Já jsem byl starší, bylo mi 26 roků, můj kolega čerstvě po maturitě. Potom postupně přicházeli další a nakonec nás v konstrukci bylo sedm. A vyvíjeli jsme různé stroje pro rukavičkářskou výrobu více než 40 let. Celý život jsem se motal kolem kožených výrobků. V r. 1990 jsem předal své konstruktérské žezlo mladšímu kolegovi a přijal nabídku být hlavním mechanikem. V r. 1991 jsem odešel do důchodu.

Ani v důchodu jsem nelenil a v roce 1995 jsem neodolal nabídce ke spolupráci se vzduchotechnickou firmou CIC Jan Hřebec Dobříš. Prožil jsem tam krásných deset roků v konstrukci.

Jak vzpomínáte na své dětství v jižních Čechách?

Když jsem byl malý, žil jsem si v klidu na Šumavě u svého dědy v pekárně. Děda byl pekař, táta mlynář, měl pronajatý mlýn na řece Otavě. Když potom ten mlýn v roce 1948 zavřeli, tak těžil písek na Otavě. Celý svůj produktivní život strávil na řece. A já jsem musel pomáhat v hospodářství, v pekárně, ve mlýně. Už jako dvanáctiletý jsem jezdil s koněm, kterého jsem uměl okšírovat. Rozvážel jsem dědečkovy rohlíky a chleba po vesnicích. Nebyl žádný internet. Byla to doba, kdy bylo rádio v každé druhé rodině a o televizi neměl nikdo ani zdání, že by něco takového někdy mohlo být. Takže jsme se bavili jiným způsobem. A byli jsme více vedeni k práci, než jsou vedeny dnešní děti, ale byli jsme šťastni svým mládím.

Jste také členem dobříšského hokejového oddílu. Odkdy v něm působíte?

Ano, do hokejového oddílu mě zde přijali místní. A to se stalo okamžitě, jak jsem se sem přestěhoval v roce 1959. Ten rok jsem byl hned jako pokladník na prvním utkání na kluzišti. Tenkrát bylo ještě kluziště za Sokolovnou. Kde teď stojí věžák, tam bylo hřiště volejbalové, házenkářské a v zimě hokejové.

Proč jste si zvolil právě hokej? Hrál jste již předtím?

Ne, nikdy předtím jsem hokej nehrál. Líbilo se mi to a zůstal jsem u toho. Dá se říci, že jsem se v tom směru i vypracoval. Moji hokejoví přátelé chtěli vědět, zda umím vůbec bruslit. Uspořádali dokonce závod, abych dokázal svou bruslařskou zdatnost, nezklamal jsem, přestali provokovat. Ale dělal jsem i fotbal. Po svém předchůdci, panu Vitáskovi, jsem přijal funkci tzv. „obojživelného sekretáře“. To byl sekretář oddílu hokeje i fotbalu. A střídalo se to, v létě se hrál fotbal a v zimě hokej. Přála nám příroda, ale museli jsme se o to i starat. Někdy jsme zahráli třeba jen 7 utkání za sezónu. Ale byly i tuhé zimy, jednou jsme odehráli 20 utkání na přírodním ledu, ani jsme nepotřebovali žádné mrazící zařízení.  Hokejový oddíl vznikl jako součást fotbalového oddílu. Tenkrát zde bylo několik sportovních organizací. A mezi nimi mimo jiné i tzv. SK Dobříš. A při SK Dobříš se založil hokejový oddíl HOSK Dobříš, to bylo v roce 1941. Fotbalisti založili svůj oddíl již v roce 1921. Hokejisté měnili mnohokrát svůj název, HOSK byl Sokol, Jiskra, znovu Sokol a nejdéle hokejovým oddílem TJ Rukavičkářské závody v Dobříši. Členství v RZ bylo obdobím nejšťastnějším. TJ měla 11 oddílů a činnost byla rozsáhlá.   

Co považujete za svůj životní úspěch?

Těch radostných věcí bylo více. Když to vezmu tady za Dobříš, tak asi že jsme s kamarády prosadili nejdříve výstavbu sportovní haly a následně zimního stadionu. I když o stadion jsme požádali dříve, ale hala dostala přednost. Otevírala se 1980, my jsme se stadionem přišli na řadu o 6 let později, ale to nás vůbec nemrzí. Takže když vezmu sportovní úspěch, tak vznik a postavení zimního stadionu. Stadion jsme otevřeli 5. listopadu 1986, právě proto, že už nám počasí nepřálo. Někdy se hrálo na Papeži, někdy na Korytě, někdy na Huťském rybníku. V roce 1947 se dokonce sehrálo přátelské utkání s národním mužstvem Polska, které navštívilo místní borce a zahrálo si s nimi na kluzišti v zámeckém parku. Ten rok bylo hokejové mistrovství světa v Praze, vyhráli jsme a stali se mistry.

Co se zimního stadionu týká, tak ten je bohužel do dnešního dne stále odkrytý, je třeba udělat střechu. Protože jakmile hodíte střechu, tak okamžitě snížíte náklady celého zařízení. Vím, že na tom město pracuje, tak snad se toho dožiju:-).

Loňskou zimu byl dobříšský stadion v Lipkách po 6 letech znovu otevřen. Jak za těchto podmínek vidíte budoucnost zimního stadionu a hokejového oddílu v Dobříši, jak byste si ji představoval?

Moje představa je stále stejná. Když už jsme tady postavili zimní stadion, tak jsme měli na jeho zastřešení a zdokonalení 31 milionů korun. To je neskutečné, když to teď vyslovuji. A pan starosta Vacek tuto cifru moc dobře zná, protože to bylo v době jeho starostování, v jeho prvním volebním období. A ty peníze jsme měli v tuto dobu. Ale protože nebyly vyřešeny nějaké pozemkové věci a tak dále, tak k realizaci nedošlo. Ty peníze v plném rozsahu šly z prostředků státních. A došlo k tomu ve všech krajích, ve středočeském byla vybrána místa Vlašim, Neratovice, Černošice a Dobříš. Všude se postavily zimní stadiony, všude je to zmodernizované a zastřešené, jen v Dobříši dodnes není střecha. A jinde se pořád bruslí, ve Vlašimi mají dokonce postavený již druhý stadion. Původní zbourali a vedle postavili nový a daleko lepší než ten první.  Jediní my jsme to nestihli. A je to škoda, protože jsme tady měli vychovaný docela slušný počet mladých hokejistů.

Já jsem v tomto sportu byl nějakou dobu dokonce předsedou tělovýchovné jednoty. Po dohodě jsem opustil místo sekretáře fotbalu a přijal jsem místo předsedy tělovýchovné jednoty. Ta zde měla 11 oddílů včetně gymnastiky, volejbalu a dalších. Ale hokej jsem si nechal. A od roku 1961 jsem sekretář za HOSK Dobříš. A vlastně až dodnes, protože mě ještě nikdo nezrušil. Sice už nesportujeme, rozběhli se nám žáci a dorostenci do okolí nebo už přestali sportovat, ale jsou tady a žije to v nich pořád. Protože jakmile jsme to minulou zimu otevřeli, tak se vrátili a rádi. A to byl mimo zimáku pro mě od Města ten největší dárek. Když se mě někdo ptá: A co ty a stadion? Tak já říkám: Já jsem ho zavinil.

Loni jste získal Cenu Ludvíka Kopáčka za svou činnost pro město a jeho občany. Potěšila Vás?

Ano. Já byl tak překvapený! Za prvé jsem nevěděl, že cena existuje. A za druhé, že vybrali zrovna mě. Velmi si toho vážím. O panu Kopáčkovi můžu přednášet… pro náš region měl obrovský význam. Rozhovor děláme v kavárně v Kopáčkově domě. Naproti, kde je drogerie Teta, stál Kopáčkův statek a až po jeho zrušení získalo město křižovatku a cestu ke kinu. Dá se říci, že město se velmi dynamicky rozvíjelo.  Značný vliv na to měly Rukavičkářské závody, to je neodmyslitelné. Začaly fungovat v 50. roce a výroba rukavic pokračuje dál, akorát v té podobě, v jaké byla před znárodněním. Znárodnilo se totiž 39 malých podniků a po privatizaci vzniklo asi 40 organizací zabývajících se výrobou rukavic, dnes už je jich méně. Je těžké se toho dopátrat, protože platí jakési informační embargo…

Jste bezpochyby aktivní člověk. Čemu ještě se věnujete? Jaké jsou vaše další koníčky?

Je toho více. Hrával jsem na kytaru. Teď už jen zpívám. Někdy zahraji na tzv. gumicuk neboli vodáckou basu. To je v podstatě basa s jednou strunou. Zpěvu jsem se věnoval již ve Zlíně. Díky tomu vzniklo i naše manželství, protože s manželkou jsme se poznali v pěveckém sboru. Jinak sportuji a také pomáhám modelářům a zahrádkářům.

Velmi mne zajímá válečná historie. Tomu jsem se věnoval celý život. Tento zájem vznikl, když Američané a Britové začali bombardovat Německo a létali přes naše území. A my jako kluci, když nám bylo 12- 14 let, tak to pro nás v těch letech 1943 – 1945 byla denní zábava. Koukat na oblohu a počítat, kolik letadel letělo do Německa a kolik se jich vracelo zpátky. To jsme netušili, jak už je fronta posunutá a oni létají z letišť ve Francii a Itálii přes jižní Čechy a Krušné hory do Německa. A na druhou stranu letadla létala zase přes Jugoslávii, směrem na Ostravu a do Polska. Je pozoruhodné, že ve stejný den, byla to neděle 29. 4. 1945, kdy bylo poničeno dobříšské vlakové nádraží, bylo napadeno i nádraží v jihočeských Katovicích, kde jsem v tu dobu žil. Obhlížet škody byla naše klukovina. A od té doby se tomu věnuji. Mám obrovskou knihovnu válečné literatury a dominuje tam letectví.  

Něco tu po mně zůstane. Například v Muzeu Dobříš stojí můj první stroj, který jsem v roce 1958 nakreslil a byl vyroben v prototypu a od té doby se vyráběl v sériích. A poté byly vyrobeny další stroje, které již se mnou dělala parta dalších lidí. Chci zdůraznit, že přítomnost Rukavičkářských závodů v Dobříši hmatatelně ovlivnila rozvoj města. A nebyla to jen výroba rukavic z usní, která zaručovala zaměstnanost, ale také odborné školství a sport a kultura daly městu světovost. A na počátku toho všeho stála skupina /dokonce celé rodiny/ baťovců, do které patřím i já, absolvent Baťovy školy práce /ABŠ/. 

Děkujeme za rozhovor a těšíme se na příště:-)

 

 

autor článku: Kateřina Pechmannová