Dnes je pátek 29. březen, svátek má Taťána.

dobrisskoaktualne.cz/rozhovory

Jak se ze zapáleného „ajťáka“ stane kněz?

přidáno: 11. 02. 2018

Pokud chodíte do dobříšského kostela, určitě ho poznáváte. Angelo Jason Scarano se narodil v roce 1971 v Itálii, má česko-italské kořeny. Ve 13 letech se s rodinou přestěhoval do Československa, absolvoval pražské gymnázium, později vstoupil do semináře. Odcestoval do Říma, kde se věnoval studiu biblistiky, aby se v roce 2003 stal knězem. Působil v Praze, na Křivoklátsku a od července loňského roku ho můžete potkávat na Dobříši.

Jaký je Angelo člověk? Jak najít rovnováhu mezi láskou k bližnímu a láskou k sobě samému, co se stane, když „vyhoří“ kněz? A jak se z nadšeného programátora může stát duchovní? O tom a mnohem víc si s ním povídala herečka Zdeňka Žádníková.

Promiňte, že začnu trochu netradičně… Doufám, že ne nevhodně… Jak se takový fešák jako Vy rozhodne, že vstoupí do stavu kněžského se vším, co k tomu náleží?

Hmmm, zda jsem fešák, to nevím - v zrcadle se pozoruji velmi málo, asi i proto, že se skoro pokaždé leknu, jak rychle stárnu (takřka "rychlostí světla":)). Když jsem vstoupil do semináře, kde se připravují budoucí kněží, tak jsem vypadal o hodně jinak: bez vousů, velmi vyzáblý. Tak možná jsem se stal fešákem "díky kněžství":).

Mohu prozradit, že i když jsem od malička chodil do kostela, tak jsem nikdy neuvažoval o tom, že bych se mohl stát knězem. Ani jednou mě to nenapadlo, natož abych o tom vůbec přemýšlel! Kolem puberty jsem přestal žít jako věřící (hlavně kvůli tomu, že všichni kolem mě byli nevěřící, jak moji příbuzní, tak spolužáci ve škole). Asi po dvou letech, bylo mi 17 let, přišlo velmi hluboké "obrácení", opravdový zásah z nebe tak silný, že se najednou můj život otočil o stoosmdesát stupňů. Nečekaně. Náhle. Bouřlivě. Tehdy (bylo to ve třetím ročníku na gymnáziu) jsem byl velmi "zapálený" do programování, chtěl jsem se tomu věnovat na vysoké škole a pak profesně. Miloval jsem tento obor. A setkání s Bohem najednou převrátilo můj žebříček hodnot, počítač a programování (a další koníčky) jako by zcela vybledly a ztratily přitažlivost.

Co na to spolužáci?

Spolužáci na gymnáziu se mě začali ptát, co se to se mnou stalo. A já jim odpovídal velmi prostě: "Zakusil jsem živého Boha - a to mi stačí, to mě teď naplňuje." Ti moji spolužáci byli všichni nevěřící, ale velmi otevření. A ptali se mě na všechno možné: jak se to stalo, jak teď trávím svůj čas, jak mohu dokázat Boží existenci. Někteří se mnou chodili i na mše do kostela (přestože neměli vůbec předtuchu, o co jde). Dlouhé hodiny jsem s nimi trávil na debatách. A právě tyto rozhovory byly tím prvním impulzem, proč se stát knězem: viděl jsem, že mnozí chtějí poznat Boha, ale nemají "koho se ptát", u koho čerpat impulzy, zkušenosti.

A jaká byla reakce učitelů?

Ten můj obrat vyvolal ve škole takovou odezvu, že se o tom dověděla i ředitelka. Nechala si mě zavolat (neznala mě, protože neučila naši třídu) - a dodnes si pamatuji, jak jsem šel do jejího kabinetu s obavami, proč chce se mnou mluvit, vždyť jsem snad "nic neprovedl". A k mému velkému překvapení se mě zeptala na toto: "Sama jsem nevěřící, ale moje dospělé děti konvertovaly. Nerozumím tomu. Chtěla bych vědět, co přivede mladého člověka k tomu, že se stane křesťanem." Dodnes si vybavuji, jak jsem seděl proti ní a vyprávěl jí svou zkušenost.

Každému se stane, že někdy takzvaně „vyhoří“, co se stane když „vyhoří“ kněz. Jaká jsou Vaše záchranná lana?

Někteří kněží požádají o tzv. sabatický rok, tj. rok volna, který mohou trávit "mimo službu" tak, aby načerpali nové podněty. Někdy pomůže i změna farnosti nebo povahy služby - např. někteří požádají o službu jako vojenští nebo nemocniční kaplani. Někteří požádají o studijní pobyt. Někdy "zafunguje" delší pobyt v klášteře, v tichu a modlitbě.

Co Vás na Vaší práci těší nejvíc a bez čeho byste se naopak klidně obešel?

Nejvíc mě těší doprovázení dospělých ke křtu - je úžasné vidět, jak lidé dosud žijící jako ateisté (někdy i bojovní:)) se najednou setkají s Bohem a začínají měnit své životy (jedná se o lidi všech věkových kategorií, dokonce převažují spíš muži, i ve středním věku). Pro mě je to velké povzbuzení vidět ty, kteří dosud žili bez Krista, jak se mění, jak mají obrovskou touhu po Boží blízkosti, jak jsou naplněni hlubokou radostí z Boží přítomnosti. A klidně bych se obešel bez administrativy a péče o majetek (opravy kostelů, far...)

Co Vás první napadlo, když jste přijel na Dobříš? První dojem je prý jako tuhnoucí sádra… Obtížně se mění, i když už časem získáte na věci jiný názor…

Že to je skvělé místo! Radost! Měl jsem totiž skvělé reference na Dobříš, navíc jsem docela znal své předchůdce: Stanislawa Goru, Michala Němečka. Tak jsem se těšil, že mohu pokračovat ve stejné brázdě.

S vírou se člověk narodí, přináší si ji z rodiny… Pozná ji v obtížné životní situaci, najednou se snese z nebes nebo ji musíte hledat a ideálně najít v sobě?

Já jsem zažil obojí - byl jsem vychován ve víře, ale během puberty přišla "krize víry", tak jsem ji pak hledal nově. A vlastně "setkání s Bohem" přišlo neplánovaně a nečekaně. I když je člověk od malička věřící, tak stejně dřív nebo později musí najít osobní vztah k Bohu, osobní a reflektovanou víru. Jinak je to zvyk nebo folklor. Najít tento osobní vztah není úplně jednoduché, protože "Bůh není automat" - a vztah k němu nenajdu "jakoby mávnutím kouzelného proutku". Člověk ze své strany může hledat, toužit. Ale i když někteří lidé vůbec netouží po něčem takovém, tak stejně najednou zažijí setkání s Bohem - i takové lidi jsem poznal. Je to opravdu velmi různé. V každé případě je to velké dobrodružství:).

Jak najít rovnováhu mezi láskou k bližnímu a láskou k sobě - svými silami?

To je velmi dobrá otázka. A je těžké na ni odpovědět krátce a jednoduše. Řekl bych, že se to poznává "za pochodu" - snažím se žít lásku k druhým a k sobě tak, jak umím (nejlépe "na max":). A čas od času "udělám reflexi", jestli jsem nezabředl do sobectví (tj. zda si neschovávám nějaké "rezervy energie a času" sobecky pro sebe), nebo naopak do sebezničující lásky k bližnímu. Já osobně dělám takovou reflexi na konci každého dne.

Znáte tu větu: Dělám a říkám to pro Tvoje Dobro… Kde se v nás bere ta touha a vlastně i ambice řídit a směrovat druhé lidi podle našich představ, když mi sami to zrovna moc v lásce nemáme?

Hmmm, řekl bych, že taková ambice je sama o sobě dobrá: mám určité zkušenosti, poznal jsem, co je dobré - a chci, aby druhý člověk "poznal toto dobro". Takže mohu (a někdy musím) dávat tyto rady - s tím, že druhému ponechám svobodu, aby se rozhodl podle svého. Koneckonců každý z nás čerpá ze zkušenosti a rad druhých - a těmto lidem (třeba rodičům, přátelům) vděčíme za mnohé postřehy, i když byly někdy nepříjemné a bolestné.

Jaká vlastnost by knězi chybět rozhodně neměla?

Těch vlastností je mnoho desítek, ba stovek:). Ale kdybych měl vyzvednout jednu, tak "nezištné sebedarování". Právě toto jsem viděl a vídával u své mámy - a proto právě ona byla tím prvním člověkem, kdo mě formoval ke kněžství, i když o tom vůbec nemluvila (a když jsem ji řekl, že se stanu knězem, tak neměla žádnou radost!).

V Dobříši jste od července 2017, jak byste ten čas zpětně zhodnotil… Co Vás překvapilo, ať už mile či nemile a na co se těšíte?

Velmi hezký čas mezi přátelskými lidmi (z farnosti nebo vůbec z obce či obcí kolem Dobříše). Mile mě překvapila otevřenost a přátelský vztah, velmi velmi výrazné. Jinak se těším, že i tady vyraší něco nového, že se společnými silami podaří vybudovat něco nového v našich životech. A že zažijí proměnu a růst místních lidí - a zároveň svou proměnu, neb ani já nejsem "hotový."

Chystáte se 11. března na první koncert pro varhany v této sezoně?

Určitě! I proto, že večerem bude provázet jedna velmi příjemná a milá paní:).

autor článku: Zdeňka Žádníková Volencová