Dnes je neděle 25. září, svátek má Zlata.

dobrisskoaktualne.cz/rozhovory

Vojtěch Panuška z Dobříše je novou vycházející hvězdou českého florbalu

přidáno: 15. 02. 2022

Vojtěch Panuška je sedmnáctiletý florbalový hráč z Dobříše, který na konci minulého roku začal sbírat první zkušenosti na hřišti s A-týmem Tatranu Střešovice. Ten se aktuálně nachází na špici tabulky české nejvyšší soutěže. O jeho přestupu z Dobříše, tvrdém trénování, hattricku v Superlize i důvodu proč hraje s číslem 68 si s Vojtou povídal v exkluzivním rozhovoru Štěpán Böhm.

Vojtěch Panuška do Tatranu Střešovice přestoupil z místního celku TJ Sokol Dobříš, kde od útlého věku florbalově vyrůstal. Při svém prvním startu v Superlize vstřelil hned 3 góly a stal se mužem zápasu. Aktuálně je na 5. místě v bodování celostátní juniorské soutěže (k 30. ledna2022), ve které táhne svůj tým jakožto nejproduktivnější hráč kupředu. Své florbalové kvality Vojta ukázal ale už na 1. ZŠ Dobříš, která i díky němu slavila sportovní úspěchy ve florbalových zápasech na krajské úrovni. Nyní studuje Obchodní akademii v Příbrami a jeho sportovní kariéra se dál vyvíjí velmi slibně

V rozhovoru s Vojtou se dnes dozvíte, jak vůbec k florbalu přišel, jak proběhl jeho přestup do pražského velkoklubu nebo jaké pocity prožíval při svém hattricku v prvním zápase české nejvyšší soutěže. Seznámíte se také se strukturou Tatranu a řeč dojde také na mládežnické smlouvy a mnoho dalšího.

Vojto, jak bys popsal svojí cestu k florbalu? Přivedli tě k němu rodiče?

Moji rodiče florbal sami moc neznali a odmalička jsem k němu blízko neměl. Mamka je bývalá profesionální veslařka a táta je trenér veslování, který vedl německou reprezentaci žen. Vyrůstal jsem na vesnici, v Županovicích u Vltavy, ale když jsem měl jít do školy, přestěhovali jsme se na Dobříš. Jednoho dne jsem přišel ke hřišti u Dobříšku a viděl jsem několik cizích kluků, jak na tom betonovým plácku metají s florbalkama. Byl jsem malý a bál jsem se je oslovit, tak se jich mamka zeptala, kde že se tu ten florbal dá hrát. Odpověděli, že tady na městě v sokolovně. Přišel jsem na první trénink a tam už se mě ujali. Bylo mi tehdy šest nebo sedm, prostě před nástupem do první třídy.

Děláš nějaký sport kromě florbalu? Něco, čemu se věnuješ rekreačně nebo ve volném čase?

V podstatě celou dobu, co jsem byl na prvním stupni základní školy, jsem hrál závodně i fotbal za MFK Dobříš. Rodiče mě vedli ke sportovní všestrannosti, ale kolem šesté třídy jsem se rozhodl věnovat více času florbalu. Ostatně tehdy už taky přišla nabídka z Prahy. Přestože jsem vyhrazený převážně na míčové sporty, tak mám hodně v oblibě ještě jízdu na kole. Jezdím po silnici i v terénu, záleží na co mám zrovna náladu. Na silnici se snažím vyšlapat co nejvyšší rychlost, v terénu si zase rád sjedu některý z brdských trailů. 

Pojďme se pobavit o tvém přestupu. Jak to tehdy celé proběhlo?

V soutěžích, které jsme hráli za Sokol Dobříš, jsme s mým kamarádem Matějem Žákem získávali společně hodně kanadských bodů (pozn. red.: góly + asistence). Na základě naší produktivity v lize, si nás dva jako talentované hráče vybral trenér Startu 98 Kunratice, Jakub Menhart, abychom s nimi jeli na turnaj do Švédska, kam velké pražské týmy pravidelně jezdí. Pamatuju si, že za námi přišel do šatny náš dobříšský trenér Michal Ciboch a řekl nám, že si můžeme jet zahrát do Švédska. Byli jsme v šesté nebo sedmé třídě a pro nás, jako pro kluky z Dobříše to znělo neuvěřitelně. Kývli jsme na to a jeli.

Ve Švédsku jsme se trenérům Startu zalíbili a měli o nás zájem. Jenomže jsme se ještě v takhle mladém věku úplně necítili na dojíždění do Prahy kvůli pravidelným tréninkům. Po vzájemné domluvě jsme odložili jednání o rok. No a rok se s rokem sešel a Jakub Menhart nás kontaktoval, že by rád znovu obnovil jednání. Tehdy už ale nepracoval pro Start, ale pro Tatran Střešovice. V osmé třídě na jaře jsme souhlasili, že budu jezdit do Prahy jednou za čas na tréninky. V létě jsem odehrál za Tatran několik turnajů. Bylo normálně možné, abych s klubem odehrál pár letních turnajů a nemusel s ním být nijak spjatý.

A kdy jsi začal hrát za Tatran naplno?

Rozhodnutí padlo právě v to léto, kdy jsem s nimi hrál. Bylo domluveno, že do Tatranu přestoupím naplno v polovině nadcházející sezóny. Ještě půl roku jsem hrál já i Matěj za Dobříš a pak jsme prostě přešli. Na konci prázdnin za mnou ale přišel Menhart a řekl, že mě chtějí rovnou a že nechtějí čekat. Tehdy mě to zlákalo a cítil jsem, že nastal ten správný čas. Pamatuju si, že to několik lidí bralo jako zradu, když jsem takhle náhle změnil svoje rozhodnutí. Matěj se třeba rozhodoval fakt dlouho. Nakonec počkal a připojil se naplno k Tatranu až v tom lednu.

Jsi pořád v kontaktu s některými tvými bývalými spoluhráči z Dobříše nebo už jenom vzpomínáš?

S někým jo a s někým ne. S Fandou Doležalem si chodíme občas zastřílet do sokolovny, sem tam někoho potkám ve městě nebo chodím fandit na domácí zápasy Sokolů, které se hrají přímo v dobříšské sportovní hale. Například jsem chodil sledovat jejich tažení Pohárem Českého florbalu.

Zmínil jsi tvojí sportovně založenou rodinu, máš taky dva bratry, jeden z nich taky hraje za Tatran…

Je to tak, Ondra už taky přestoupil, má vlastní dres, už je taky plnohodnotný Tatraňák.

A hraje od tohohle roku?

Jo, šel tam taky v osmý třídě jako já.

Zajímalo by mě, jakým způsobem tě tvoji sportovní rodiče podporovali v tom, co děláš? Někteří rodiče vozí své děti na zápasy, fandí jim a jiní zase pořizují vybavení a jinou podporu. Jak jsi to měl ty?

Já tu podporu od rodičů beru trochu jinak. Od osmé třídy jsem se musel na tréninky dopravovat a cestovat po Praze sám. Velké díky jim ale patří za ten základ, který mi dali, za fyzickou přípravu. Asi stejně jako všechny děti, jsem si to dřív neuvědomoval a když za mnou přišel táta, abychom šli běhat, tak jsem spíš odmlouval. Právě díky tomu jsem pak ale vydržel na hřišti odehrát tři zápasy. Tohle beru dneska jako obrovskou pomoc. Stejně jako to, že mi platili všechny ty registrace a vybavení. Největší radost mám ale opravdu z té aktivní pomoci.

Mládežnická akademie Tatranu má pod sebou kvantum týmů, které působí mimo ty celostátní i v nižších soutěžích. To znamená, že v klubu je velká spousta hráčů, kteří se nikdy neprosadí do mužského A-týmu. Víš, co tihle hráči dělají? Kam jdou nebo co se s nimi děje dál?

Je to celé rozdělené. Někdo si tu nejvyšší soutěž zahraje, někdo prostě ne. Ten, kdo si myslí, že se v Tatranu neprosadí, jde pryč do jiného týmu, který může hrát stejnou soutěž jako Tatran, ale zase není tak kvalitní. Ostatní, kteří v klubu zůstanou, hrají prostě pro radost.

Pojďme se přesunout k tobě a Superlize. Zahrát si jí je sen asi každého mladého florbalisty, no a ty jsi začal ke konci minulého roku nastupovat s mužským A-týmem. Jaké to pro tebe bylo, když jsi poprvé vyběhnul na hrací plochu české nejvyšší soutěže?

Můj debut v Superlize byl hlavně hodně náhlý. Ten den jsem hrál ráno v Liberci juniorskou ligu, dal jsem šest gólů v jednom zápase a celý rozradostněný jsem se těšil na volné nedělní odpoledne. Když jsem byl v šatně, najednou za mnou přiběhl trenér a řekl mi, že jedu na chlapy, protože jim chybí hráči. V tu chvíli mi vůbec nedošlo, že budu hrát v Superlize. Docvaklo mi to až ve chvíli, když jsem vyšel ze šatny ve speciálním dresu, ve kterém hraje Tatran jenom Superligu. Až když se zhasla světla v hale v Řepích a já jsem probíhal kolem kouře, který se vždycky spustí před začátkem zápasu, tak mi došlo, že hraju něco, o čem jsem od dětství snil.

A jaký pocity jsi z toho měl potom? Ve svém prvním zápase jsi nasázel týmu Black Angels tři góly a dostal ocenění za může zápasu…

Já si to v tu chvíli vůbec neuvědomil. Měl jsem prostě pocit, že jsem dal další gól, stejný jako další tisíce gólů předtím. Všechno proběhlo tak rychle za sebou, že jsem to ani nestíhal vnímat.

Po zápase byl ještě týmový vánoční večírek a když jsem se vracel pozdě večer domů, tak začalo hrozně pršet. Stál jsem na zastávce pod Tatranem, která se jmenuje Ořechovka, moknul jsem na dešti a civěl do tmy. V tu chvíli jsem si začal uvědomovat všechno, co se vlastně stalo. Viděl jsem před sebou toho malýho kluka jak lítá s florbalkou v sokolovně. No a ten malej kluk dal dneska hattrick v Superlize.

Sestřih zápasu jsem viděl doma minimálně dvacetkrát.

VIDEO: Tatran Střešovice - BLACK ANGELS 10:2

Jak mají v Tatranu obstarané smlouvy pro mladé hráče?

První smlouvu jsem dostal, když jsem nastoupil do týmu dorostenců (pozn. red.: věková kategorie 13-15 let). Byla to smlouva na tři roky, kterou lze ale kdykoliv zrušit, pokud chce dotyčný skončit s florbalem. Tahle smlouva, kromě určitých zásad o chování hráče, nic závratného neobsahuje.

A jaká pravidla mládežnická smlouva obnáší?

Obsahuje základy jako povinnost chození na tréninky nebo uvedení důvodu, proč se na trénink nemůže hráč dostavit. Pak se nesmí nosit klubové oblečení na pochybné akce nebo hráči nesmí sdílet na sociálních sítích závadný obsah.

Jak hráč ze smlouvy benefituje?

Jsou to například slevy ve florbalových obchodech na jméno. V dorostencích už hráči dostávají jednou za půl roku přímou částku od klubu, která se s věkem postupně zvyšuje. V mužích už klub poskytuje vybavení bez omezení.

Jestli máš v hlavě nějaký pomyslný bucketlist, start v Superlize sis už odškrtnul. Zajímalo by mě, k jakému cíli směřuješ dál, co bys chtěl zažít nebo čeho bys chtěl dosáhnout?

V poslední době nad tím často přemýšlím a zřejmě se hraním florbalu nebudu nikdy pořádně živit. Můj hlavní cíl je, abych hrál florbal pro radost. Kdybych měl hrát z donucení, už bych to nechtěl dělat.

Celkem mě láká zahraničí, to je jeden z dlouhodobých cílů.

Rád bych se zeptal ještě na tvůj tréninkový plán? Jezdit z Příbrami ze školy a pak rovnou do Prahy na tréninky musí být hodně náročné, ne?

Za tuhle otázku jsem rád. Myslím si, že spoustu lidí nevidí ty věci okolo. Každý výjezd do Prahy na trénink mě stojí čas toho samotného tréninku, plus tři hodiny navíc cesty. Jezdím tam čtyřikrát do týdne a potom o víkendu na zápasy. Žiju v kruhu, kdy vstávám v 6:30 a vracím se v 23:00 hod. Je to šílený, ale stojí to za to.

Proč hraješ s číslem 68?

Na to se mě ptá hodně lidí. Všechny hned napadne spojitost s Jaromírem Jágrem, ale kvůli němu to není. Na Dobříši jsem rád hrál s číslem 6, ale když jsem přišel do Tatranu, bylo už zabrané. Funguje systém, že ve třech po sobě jdoucích věkových kategoriích se nesmí opakovat jedno číslo, protože ti hráči by mohli hrát spolu. Díval jsem se na ten seznam a 6 tam nebyla, 66 a 16 taky ne, dokonce ani 69. Jediné volné bylo 68. Takže to není kvůli Jágrovi, i když ho jako sportovce velmi uznávám.

autor článku: Štěpán Böhm