Dnes je čtvrtek 28. březen, svátek má Soňa,
je Den učitelů v ČR.

hudební festival Dobříš

21.srpen 1968 v Dobříši: Jak na tento den vzpomínají naši občané?

přidáno: 21. 08. 2018

Letos tomu je 50 let od srpnové okupace vojsk Varšavské smlouvy. Dobříšský historik Petr Kadlec se snažil během roku oslovit své známé, kteří byli v té době v Dobříši a mohli tak o událostech, které se v našem městě staly, něco říci. V rámci tří článků Vám tak tři občané z Dobříše pomohou vytvořit obraz tehdejších dobříšských událostí. V dnešním článku zavzpomíná pan Oldřich Průša, dobříšský archivář a kronikář.

Možná, že si to mnozí pamětníci ani neuvědomují, ale letos tomu bude již padesát let od okupace spřátelených vojsk Varšavské smlouvy. Z jejich pohledu se ovšem jednalo o bratrskou pomoc. Pokud však invazní armáda zůstane v zemi, do které vstoupila, je to okupace. Mohlo by se však zdát, že když se o tom u nás v Dobříši nemluvilo, tak jako by se ani nic tady nedělo. Nebylo tomu tak, i zde vstoupila invazní vojska do životů lidí tak, že je mnohdy obrátila úplně na ruby a nebo je nutila uvažovat o emigraci. Navíc Dobříš nebyla v r. 1968 přímo posádkové město, ale nacházelo se zde několik přidružených posádek. V samotné Dobříši se jednalo o 20. automobilní prapor, který podléhal Druhé automobilní brigádě. Ve Staré Huti se nacházel 4. oddíl 71. brigády, který podléhal 71, protiletadlové raketové brigádě. Na zajištění těchto jednotek byla v rámci okupačních vojsk vyčleněna „Čtrnáctá gardová motostřelecká divize“.

Tři různá vyprávění, ze tří různých pohledů vás tímto provedou 21. srpnem 1968 a několika následujícími dny, kdy Československý národ měl znovu jako v r. 1945 chuť se postavit na odpor a bojovat za svojí nezávislost. 

Pohled Oldřicha Průši

V r. 1968 jsem pracoval jako policista na dobříšské stanici u SNB. V noci z 20. na 21. srpna jsem dělal dozorčího na útvaru, který se tenkrát nacházel v Příbramské ulici, kde byl později Okresní stavební podnik. Dnes byl tento dům přestavěn na bytový dům a stojí u autobusové společnosti Bosák. V této době jsem sloužil na služebně sám a žádná hlášení mi nedocházela, takže jsem ani během noci nevěděl, že se něco děje. Později k ránu přišel na pomoc Pavel Průša, což nebyl můj příbuzný, jednalo se pouze o shodu jmen. Ve služebním automobilu jsme jako jediní v okrese měli vysílačku. Protože jsme předtím zajišťovali vždycky trasu presidenta na rekreační komplex na Vystrkově (prezident Novotný tam jezdil celkem pravidelně každý víkend a komplex se nacházel u Orlické přehrady), vysílačku jsme tak měli samozřejmě zapnutou, proto jsme mohli poslouchat i komunikaci v Praze, kde se třeba hlásilo, že nějací výsadkáři obsadili most a že se v Praze střílí. Až v ten moment jsme zjistili, že se nejspíš něco děje. Ukončili jsme tedy okamžitě hlídku a vrátili se na oddělení, kde už někteří naši kolegové přešlapovali a ptali se, kde jsme. V tu chvíli jsme se dozvěděli, že jsme okupováni ruskou armádou. Hned od rána sice v Dobříši nedocházelo k nějakým masivním násilným protestům, ale k zamalování a otáčení cedulí a malování nápisů docházelo, jako jinde, celkem běžně. Technicky nám ovšem ani naše velení nedodalo žádné pokyny, jak proti tomu postupovat, takže jsme většinou dělali na náměstí pouze dohled. Lidé totiž často celý den posedávali na trávníkách, nešli do práce a nebo diskutovali mezi sebou, takže náměstí zůstávalo stále plné. Později se během dne začali přes město přesouvat tři tankové divize invazních vojsk, které jezdily od Berouna ve směru na Rybníky. U samotné Dobříše obsadily jednou tankovou jednotkou raketovou základnu ve Staré Huti, kde se rozložily v lese i s tanky. Byl to asi celý jeden prapor, možná třicet tanků. Druhá pěší jednotka, také invazní, pro změnu obklíčila posádku na Svaté Anně, kde se nacházela malá kasárna a také velké muniční sklady. Stabilně zde byla umístněná rota, což dělalo tak padesát vojáků. Svatou Annu střežila pravděpodobně rota, která byla vyzbrojena pouze samopaly a byla rozmístněna pouze u vjezdu do kasáren. Jejich příjezd také nikdo v Dobříši nezaznamenal. Asi třetí den po 21. 8. jsem měl venku službu a už jsme měli jako posilu vojáky od Svaté Anny. Asi to byly etničtí Maďaři ze Slovenska, protože jsem jim moc nerozuměl. Když jsem šel kolem Heinzů, kde byli tři ruští vojáci, asi to byli tankisti, mezi nimi byl jeden vojín, takový blonďáček, který znal naší historii tak, že jsem až koukal. Přihlížejícím vykládal polorusky poločesky, takže mu bylo docela dobře rozumět. Když jsem kolem nich procházel poprvé, tak jsem se jich moc nevšímal, ale když jsem je míjel potřetí tak už tam byl randál. Takže jsem zašel k nim. Velel jim zřejmě desátník a říkám mu „komandir dvacet čtyry času nachat domoj“, po čemž se tedy opravdu rozešli a námořnickým krokem odešli Pražskou ulicí směrem k Huti. Potom jsem chodil po náměstí dál a po nějakém čase jsem chytil takového příbramského kluka, který mi říkal, že viděl jak jeden z našich vytáhl jednomu z těch Rusů pistoli. Raději jsem se ho zeptal, poté co jsem vytáhl tu svojí: „Takhle vypadá naše, jak vypadala ta jeho pistole?“ On mi odpověděl, že ta jeho prý měla mít bubnový zásobník s otvory. Takže jsem si uvědomil, že to určitě nebyla naše. Pustil jsem ho a obratem jsem volal kontrarozvědčíkovi do Hutě, nějakému Ševčíkovi, co se stalo. On mi na to odpověděl, že to musíme zjistit u těch Rusů. Oba jsme tam jeli, a to byla naše chyba. Protože nás tam obratem zadrželí. V jejich táboře byly pouze stany, rozeseté mezi stromy. Museli jsme jít z jejich „komandirem“, který vždy vlezl do jednoho z těch stanů a zakřičel „davaj pištól“ a každý z nich šáhl nad sebe a ukázal, že ji má. Žádnému nescházela, načež se na mě provokativně podíval a říkal, že u nich každý voják má pistoli a on že ji má také. Přičemž ji okamžitě vytáhnul. Samozřejmě chtěl co nejdříve mluvit s tím, co prý viděl, že někomu z nich ji ukradli. Propustili mě a já začal sjíždět město, abych našel toho Příbramáka, který byl v jednom ze sklepů. Ševčíka si tam samozřejmě nechali jako takového rukojmího, abych se vrátil. Po mém návratu i se svědkem, nechal velitel všechny ty vojáky nastoupit v lese do řad. My jsme museli procházet mezi nimi a hledat ty tři, co byli v Dobříši. Samozřejmě jsem je brzo uviděl, ale jak předtím byli jasně namazaný, stáli vedle sebe jako panenky. Ševčík mě však již před tím upozorňoval, že pokud někoho určíme, tak ho pravděpodobně okamžitě zastřelí. Rozhodl jsem se, že na ně neukážu, jenže velitel se na nás docela dost rozčílil. Následně nám bylo sděleno, že i v přímo v Huti se nacházejí nějací vojáci mimo posádku. Takže jsme tam museli jet s nimi a prohlížet baráky, ale tam nikdo nebyl. Byl to jen takový kec. Pustili nás až následující den ráno. Jestli jim tu pistoli někdo opravdu ukradl nevím. Potom jsem tam byl ještě jednou, tedy v Huti. Zase mi volal ten rozvědčík Ševčík, že Rusové hledají svého poručíka, kterého poslali do kasáren v Huti a že se doposud nevrátil. Když jsme tam dorazili, byli Rusové najetí tankem na bránu s tím, že jí rozrazí. Vešli jsme na posádku s tím, abychom poručíka našli, ale samozřejmě ho tam nikdo z našich nedržel. Objevili jsme ho celkem rychle, pouze se tam někde zakecal. Samotná tanková jednotka odjela z Huti asi za týden. Ve stejné době odjížděla i pěší jednotka od Svaté Anny, kde ti naši chytráci, v době, kdy Rusové už tři dny nejedli, protože k nim nedorazil žádný zásobovací vůz, vytáhli bochníky chleba a hráli s nimi před hladovými Rusy fotbal. Ti měli naštěstí morálku, protože by asi jinak rozrazili bránu a vnikli by dovnitř.

Naši lidi vydrželi debatovat na náměstí po několik dnů. Navíc se tam přenášely zprávy z rozhlasu po drátě, že Poláci odzbrojují policejní jednotky. Takže jsme raději zahrabali samopaly Škorpióny a 58 do uhlí u stavebního podniku a nechali jsme si jenom pistole.  Protože nikdo nám nedal žádný jiný rozkaz, jak již jsem řekl. Do Prahy odjel od nás mimo jiné pouze Jirka Polcar, protože jsme dostali rozkaz bránit rozhlas. Vyprávěl nám, že ležel u vchodu s kulometem, ještě s jistým Petákem z Příbramska. Samozřejmě nevěděli co a před kým mají bránit vchod. Zda mohou střílet a nebo ne. Nakonec k nim prý přišel jeden Rus, kopl jim do toho kulometu a tím byla z jejich strany celá obrana skončená.

V Dobříši, alespoň co já vím, k žádným velkým škodám nedošlo. Stalo se však, že když Rusové sjížděli tanky z Hradce, přehlédli prudkou levotočivou zatáčku pod kopcem. Projeli hrazení a spadli i s tankem dolů do té stráně. Na samotné Dobříši poškodili hlavně vozovku na Tyršově náměstí, jak točili doprava na hlavní ulici, kde bylo vyryto asi metr asfaltu. V řeznictví u Kauckých navíc porazili sloupek u vrat, což byla asi největší škoda na soukromém majetku u nás. Když pomyslím, kolik to bylo tanků, tři celé divize. Přičemž jednu divizi mohlo tvořit až 20 000 vojáků, které jezdily ve dne v noci,  tak to dopadlo ještě dobře.    

autor článku: Petr Kadlec