Dobříšsko aktuálně - váš informační náskok

Návrh o převzetí dobříšské synagogy město Dobříš zaslalo izraelské náboženské obci již dne 14. července 1939. V té se doslovně psalo:

„Vzhledem k stávající resp. budoucím poměrům byla diskutována otázka synagogy. Abychom předešli pochybnostem a různým soukromým snahám a intencím, jde podepsané obci o zajištění veřejných zájmů, majícím zajisté před soukromou korporací přednost. Pro případ, že by tamní nábož. Obec izraelská byla poměry nucena synagogu odevzdat, činí si obec nárok na tuto budovu čp. 48 v Dobříši, ať již by šlo o odevzdání nemovitosti do vlastnictví obce anebo do bezplatného užívání. Ad informandum se poznamenává, že budovy této by obec použila pro umístnění veřejné knihovny a čítárny, dále k lidový-chovným a vzdělávacím přednáškám (projekcí), částečně také k umístnění sbírek musea.“

Kladnou odpověď od dobříšské židovské obce město obdrželo až 24. července, tedy dva dny poté, co došlo k cílenému útoku na dobříšskou synagogu, jenž se stala během sobotní noci z 22. na 23. července 1939. Zprávu, ve které žádalo o povolení převzít synagogu, podalo město na okresní hejtmanství dne 24. července 1939. Odpovědi se městská rada dočkala z Příbrami dne 4. srpna a 25. srpna, obdržela stejnou odpověď i z Prahy, poté, co dne 4. srpna 1939 žádost projednal i zdejší zemský úřad v tomto znění: „že nutno přihlížet jednak k ustanovení § 1 zák.č. 57/1890 ř.z.., podle něhož jsou náboženské obce židovské povinny pečovat o náboženské potřeby svých členů a vydržovat a podporovat ústavy tímto účelem vyžadované.“

V druhém odstavci se psalo, že každá židovská obec je povinna si podle velikosti obce vydržovat jednu modlitebnu. Proto úřad, již částečně vedený okupační správou, odvolával se dosti pokrytecky na zákon z r. 1890, v rámci kterého zakázal dobříšské židovské obci tuto budovu prodat, potažmo ji městem Dobříš koupit či bezplatně převzít. V dopise byla také zamítnuta žádost o posílení četnické stanice. Nejsou důkazy, že by se město Dobříš pokusilo během války znovu získat synagogu do svého vlastnictví.

Snahy o znovuzískání synagogy pokračovaly i po skončení války, kdy se obnovovala židovská obec v Praze, protože Dobříšská židovská obec zanikla. Město Dobříš dne 5. října 1950 se usneslo požádat o přidělení synagogy, se stejným úmyslem jako před válkou, tedy aby zde byla zřízena knihovna a čítárna, dále pak se zde uvažovalo umístnění městského muzea a archivu. Dne 8. února 1951 kulturní referent oznámil přítomným, že byl v Praze na židovské náboženské obci, kde byl dojednán pronájem synagogy na dobu 25 let za uznávací poplatek jedné koruny ročně. ŽNO žádala aby MNV Dobříš se smluvně zavázal, že dá synagogu opravit, aby mohla být použita pro kulturní účely a že tuto budovu bude stále v dobrém stavu udržovat. 19. července 1951 bylo využití synagogy schváleno pro úpravu loutkové scény a městského muzea.

Dále dne 15. listopadu 1951 podal referent s. Baláš zprávu o postupu adaptace synagogy na „kulturní jizbu“ v rámci přidělení kvóty v akci 5M ve výši 88.000 Kč. Podle původní smlouvy, která však později pozbyla prodejem platnosti, měla být synagoga udržována v původní podobě s věží. V synagoze však byly sbírky muzea umístněny jen krátce a pak po několik let probíhaly v horním sále jen tematické výstavy Městského muzea. Sbírky byly uloženy v děkanství a na půdě v Kopáčkově domě. Je však i smutnou pravdou, že se díky častým poválečným přesunům mnoho sbírkových předmětů ztratilo. 

Dne 1. března 1954 byla sjednána nová smlouva mezi ONV v Dobříši, resp. Domovem osvěty a židovskou obcí v Praze o pronájmu objektu na 50 let. Ve smlouvě se Dům osvěty zavázal provádět údržbu židovského hřbitova v tom stavu, v jakém se nalézal v den podpisu smlouvy, to je k 30. července 1955. V roce 1956 došlo k prodeji budovy československému státu, zastoupenému ONV v Dobříši a podle notářského protokolu z 20. listopadu 1956. A 72/56-15) byla sepsána kupní smlouva, podle níž židovská obec prodala celý objekt za 58 750,10 Kčs. Závazek z předcházející smlouvy z 30. července 1955 o udržování židovského hřbitova převzal ONV v Dobříši.

Navrhované změny k úpravě vnitřku podle plánu však nebyly provedeny všechny. Zevnějšek budovy byl zazděním novorománských oken slohově poškozen a ochuzen a adaptací se úplně změnil vzhled objektu. V rámci velkého sálu byly nadále konány vedle loutkových představení také plesy.

V nově upraveném kulturním domě probíhaly přednášky, schůze, koncerty a ve výstavním sále v prvním patře pořádalo městské muzeum řadu svých dalších výstav. Protože divadelní jeviště v sokolovně nevyhovovalo, bylo v kulturním domě po r. 1958 v rozsáhlé adaptaci uvnitř i zvenčí zřízeno jeviště, vyhovujícím novodobým požadavkům. Nebylo však v současné velikosti. Během této rekonstrukce byla bohužel, i přes odpor místních, sejmuta věž synagogy a to navzdory písemnému zákazu památkové péče, která její demolici zakázala. Město se vymlouvalo na to, že dopis dorazil až po demolici věže. Což nebyla pravda, pouze existenci dopisu zatajili. Žulové desatero bylo zazděno díky aktivitě pana Vebra na půdě synagogy, který jej tak zachránil pro současnost, a dnes se opět nachází na fasádě budovy. Původně mělo být sneseno a umístněno do průčelí vchodu, ale díky své váze bylo od toho opuštěno.  

Je však pravda, že již po pěti letech se nepočítalo se stálým umístněním kulturního domu v bývalé synagoze. V r. 1963 byla uznána za nevyhovující a byly zahájeny plány na výstavbu nového kulturního domu, který měl stát v místech dnešního Penny marketu na náměstí. Počítalo se i s výstavbou velké divadelní scény a ještě v r. 1978 byl pro tento plán stržen Neumannuv statek. Po změně investic státu do menších měst a snížení dotací na podobnou výstavbu se proto dalších investic dočkal opět stávající Kulturní dům právě až v r. 1979, kdy bylo již skoro jasné, že dočasné umístnění se mění na stálé. Na stavbu nového kulturního domu prostě nebyly peníze, i když plány na výstavbu nového nebyly úplně zrušeny a počítalo se s ním i nadále, tak nebyly již z hlediska finanční situaci města pokládány v horizontu deseti let za uskutečnitelné. Což je jen dobře, protože by nám dnes náměstí hyzdil výtvor reálné socialistické architektury. I tak Dobříš v té době mohl vedle sálu Kulturního domu využívat také sál kina, v kterém se mimo jiné konaly i jiné akce než filmová představení, tak nové sportovní haly, sokolovny a v neposlední řadě i zrcadlového sálu na zámku.  

I když má dnešní Kulturní dům bohatou historii a každoročně se zde koná velké množství kulturně zájmových akcí, včetně plesů, koncertů a divadel je jisté, že z dnešního hlediska by bylo potřeba pro kulturu v našem městě vystavět zcela novou budovu, která by mohla zvýšit kulturní různorodost v našem městě.