Dobříšsko aktuálně - váš informační náskok

To si takhle jedno pozdní páteční odpoledne, v „koronavirové době“, vyjdete se ségrou a jejím psem na procházku směrem ke Bzdince. Tu potkáte mladý pár, za chvíli sportujícího – běžícího pana starostu, po pár minutách muže na kole. Pod rouškou roušek se kupodivu poznáváme;  nebo možná nepoznáváme… ale zdravíme se, jsme Dobříšáci; jako bychom najednou byli na stejné lodi;  snad nás spojují podobné myšlenky, obavy, starosti. Pozdravem si vzájemně dáváme najevo nečekanou soudržnost, vědomí pospolitosti a sounáležitosti související s touto podivnou dobou.

Vycházkovým, tedy pomalým tempem, se neplánovaně vydáváme dál, než jsme původně chtěly; směrem k nově postaveným domům v ulicích hrdinů Rychlých šípů a dál k lesu, na louku a k romantickému rybníčku Říhovka, vzniklému v souvislosti s výstavbou dálnice na počátku 80. let. Chodívali jsme si sem s našimi dětmi hrát, krmit kachny, pozorovat ryby vyhřívající se na hladině, nebo třeba poznávat jarní kvítí rostoucí u Jalovčího potoka.

Ne, nebojte se, nechystáme se přelézat ploty. Víme, že dnes už se k rybníčku nedostaneme; ani neobejdeme louku u lesa. Víme, že dříve lidmi vyšlapaná a vyježděná cesta je již několik let zaplocená.  Ale nevěsíme hlavu! Chceme projít travnatou cestou mezi ohradami a asi po padesáti metrech, kde ploty končí, máme v úmyslu vydat se po okraji louky, v těsné blízkosti lesa, přes Svatou Annu zpět domů.

Ale co to? A je to tady opět! Zažila jsem to zde již tolikrát… Vlastně téměř pokaždé za posledních asi 5 let, jen v různých obměnách. Proto sem už skoro nechodím. Před jedinou stezkou, která vede na louku za ploty a je zatím zachována jako průchozí, stojí pan J. K., neohrožený to nájemce a majitel ovcí, hospodářských budov, plotů a některých zdejších pozemků v jedné osobě. Chce vědět, kam jdeme. Co je mu do toho? Kam asi tudy v sedm večer můžeme jít? Nicméně slušně odpovídám, že na zdravotní vycházku a žádám, aby nás nechal projít onou cestou mezi ploty. Dotaz, zda známe pravidla, mě zaskočí. Již jsem tu zažila nesčetně ponižujících situací (a nejen já!) … ale pravidla?  Rozhlížím se po plotech, jestli najdu nějaký vyvěšený Řád s pravidly – asi jak dlouhé dělat kroky, jakou rychlostí jít, zákaz hovoru a telefonování či určený směr pohledu? Náš pes velikosti zajíce je na vodítku, to je samozřejmostí. Odpovídám, že chceme jen projít a snažíme se muže obejít. Nato předpaží a výhružně nás upozorní, ať stojíme! Protože on nemá roušku (je 3. dubna 2020 – doba vyhlášeného nouzového stavu, všichni občané státu, včetně např. dvouletých dětí nosí roušky a za porušení tohoto nařízení se platí desetitisícové pokuty). Tento pán má však svá pravidla a své zákony. Pro něho ta „naše“ neplatí. Rozzlobeným a hněvivým hlasem se opětovné táže, zda známe pravidla. Neznáme.

V asi dvouminutové přednášce se dozvídáme, že šlapeme po pastvině, která je potravou pro jeho ovce;  že směr, kterým se můžeme dát, je pouze přímo; tzn., nesmíme odbočovat doprava ani doleva, nesmíme jít loukou napříč. Konečně se vydáváme, v domnělé kůži obtížného hmyzu, za krátkého opovržlivého dohledu pána pastvin, na zbytek naší, nyní již neveselé poutě. Těšíme se domů. Taková dávka arogance na náladě a odolnosti nikomu nepřidá; jako by se vás zmocnil mozkomor z Harryho Pottera. 

Mlčícími svědky, jsou jen výhružně k obloze čnící, vysoké, dřevěné, z části oranžové tyče, nabité do země a tiše se pasoucí srnky na ještě neoplocené části louky.  Možná, že až přijdou příště, budou také muset zůstat stát za plotem… co myslíte?